Pro jednoduchost budu v deníku používat anglickou transliteraci gruzínštiny, protože to je forma, která se používá i v gruzii samotné. Tedy psané j se vyslovuje dž, psané sh se vyslovuje jako š, psané ch se vyslovuje č a psané kh se vyslovuje ch. Napřklad nejtypičtější gruzínské jídlo ხაჭაპური budu psát po anglicku jako khachapuri a nikoliv chačapuri.
Den 0: Praha — Kyjev — Tbilisi
Z prahy odlétáme asi s hodinovým zpožděním: fronta na check-inu, fronta na bezpečnostní kontrole, fronta všude a pracovníci letiště nebyli dnes zrovna v dobrém rozmaru. Letíme s ukrajinskými aeroliniemi a tak si na palubě letadla dáme lvovské pivo a za dvě hodiny letu jsme v Kyjevě — Boryspolu. I s nabraným hodinovým zpožděním máme stále asi pět hodin, které tu musíme zabít do dalšího letu, takže se vyfotíme s papírovou maketou letušky, vypijeme kozla, kterého si vezeme z Prahy, a nakonec zasedneme do restaurace. Restaurace jsou tu jen dvě a protože nedůvěřujeme italské, která ani neumí správně italsky napsat svoje jméno, zajdeme raději do té druhé na burger. Burger není nic moc, obsluha též, ale pivo “Stare misto” je celkem fajn.
Další let má zpoždění jen malé a tak jsme v Tbilisi skoro včas — pět minut po půlnoci zdejšího času, které je o hodinu napřed před kyjevským a hodinu před pražským. Hned po příchodu do letištní haly si vyměníme 50 EUR za 135 GEL (Gruzínský Lari) a pak hodinu čekáme u pásu na zavazadla. Matyáš svůj batoh dostane podstatně dřív a tak jde ven shánět SIM karty, abychom měli levné volání a internet. My ostatní na kufr čekáme dost dlouho, ale chudákovi Richardovi kufr nepřijede vůbec a když se pás definitivně zastaví, jde nahlásit ztrátu.
Anglicky se tu člověk moc nedomluví, takže je fajn, že Richard umí rusky. Celé to i tak chvíli trvá, i když stále kratší dobu než si pár Kuvajťanů nechává aktivovat osm SIM karet. Nakonec se i nám ostatním podaří aktivovat si místní telefon. Venku v hale je o něco lepší směnný kurz a tak měníme další peníze.
Pak vyrážíme na autobus. Během dvacetiminutového čekání nás celou dobu neopustí taxikář, který se nám snaží vnutit že nás do města odveze za každou cenu (30 Lari). Autobus ale stojí 0.5 Lari na osobu, takže v šesti lidech je desetkrát levnější než taxi a tak si tuhle lákavou nabídku necháme ujít.
Řiditel autobusu sice neumí anglicky a rusky to prý taky není nic moc, ale je přátelský a chce nás nechat jet bez lístků, my si je však raději koupíme. Bohužel nám asi nerozuměl kam jedeme a tak nám to jen odkýval a zavezl nás úplně někam jinam a tak se za dalších dvakrát deset Lari svezeme dvojicí taxíků do místa, kterému místní říkají “Astoria” kde na nás čeká náš AirBnb hostitel.
Pán vypadá solidně, byt o něco méně, ale vyspíme se. Tři spíme na zemi, jeden na kanapi a Kryštof s Luckou jediní na posteli v ložnici. Celý byt smrdí jako pes, který vylezl z rybníka a vypadá trochu nedodělaně, ale pro nás důležité věci tu jsou:
* internet/wifi
* elektřina
* sprcha
Usínáme v bytě nad rušnou křižovatkou s otevřenými dveřmi na balkon a s větrákem na plné koule. Ale jsou tři hodiny ráno a tak usneme i tak.
Den 1: Tbilisi
I když mám špunty v uších, křižovatka mne probudila. Kruhový objezd se jim zřejmě zacpává a proto v něm stojí pár policajtů, kteří objíždění blokují vlastními těly a dělají z něj obyčejnou dvouproudou silnici. Někteří řidiči ale nedbají a snaží se projet policajt nepolicajt.
Přímo před domem je tradiční gruzínská koblihárna kde si k snídani koupíme koblihy, každý jednu po jednom Lari. Koblihy sice nejsou plněné, zato nedopečené uvnitř a sladké tekuté těsto je tak jakousi náplní. Koblihy si vychutnáme v malém parku naproti přes ulici. Tady si všímáme, že nejsme schopni rozeznat, kdy se Gruzínci hádají a kdy běžně hovoří — způsob komunikace je zřejmě stejný. Po snídani nasedneme na autobus a vyrážíme do centra. Ani tentokrát si sami nezvládneme koupit lístek, ale naštěstí je i v těch nejmenších autobusech o patnácti sedadlech průvodčí, která umí ovládat to jedno tlačítko na automatu na lístky. Takhle se dělá zaměstnanost.James Damore
Vystoupíme na velkém kruhovém objezdu v centru, odkud jsou vidět snad všechny pamětihodnosti. My si v největším vedru vystojíme dvacetiminutovou frontu na lanovku (nebo spíš frontu na lístky na lanovku). Lanovka nás za dvě a půl Lari na osobu vynese přes řeku na kopec. Tady se nad starým městem tyčí pevnost Narikala ze 4. století a vedle pod sochou Kartvlis Deda (matky gruzínců) je krásný výhled na město.
Malý gruzínsko-český slovník rodinných vztahů:
deda — máma
mama — táta
papa — děda
V údolí za pevností je botanická zahrada a ve vyprahlém Tbilisi to vypadá jako oáza na zemi, protože údolí je krásně zelené a teče jím potok. Nad údolím pak od pevnosti k zahradě je natažené ocelové lano pro zip-line.
Z kopce scházíme procházkou až k arménskému pravoslavnému kostelu svatého Jiří. Dovnitř se nesmí v kraťasech, ale pop nad námi přimhouří oči. Lucce pak dá šátek kolem pasu jako náhradu dlouhé sukně a druhý šátek přes vlasy, takže vypadá jako ruská babička. Při vstupu do kostela se pop zeptá Richarda zda jsme všichni pravoslavní a Richard to samozřejmě odsouhlasí, takže ho pak pop odvede v kostele do kouta a zřejmě ho nabádá aby se pokřižoval, ale Ríšovi se do toho moc nechce. V kostele je neskutečně zakouřeno kadidlem, ale voní to hezky a v dýmu je krásně vidět paprsek světla, který přichází oknem ve věžičce.
Dole v uličkách si koupíme pivo a pak procházíme mezi napůl rozbořenou čtvrtí mezi domy, které jsou od sebe drženy ocelovými vzpěrami. Naše kroky nás vedou do údajně vyhlášené restaurace Sakhachapure N1, kde si k obědu dáme místní specialitu — khachapuri. Já sám vím, jak to bude syté a tak si objednávám nejmenší možnou porci Imeretian Khachapuri, ostatní jdou do velkých porcí a pak to nejsou schopni dojíst.
Při placení se nás snaží oškubat až příliš okatým způsobem. U stolu nás sedí šest, měli jsme šest jídel a šest nápojů. Přesto nám přinesou účet, na kterém je anglicky šest nápojů a gruzínsky dvanáct jídel. Když protestujeme, účet si číšník bere zpět a za chvíli se jiná číšnice vrací s jiným účtem, na kterém je tentokrát osm jídel a šest nápojů. S číšnicí si dvakrát projdeme to co je na účtu a to co jsme skutečně snědli a ona trvá na tom, že to je náš účet. Situace se pomalu stává absurdní, ale číšnice nakonec pochopí že jsme těch jídel osm při velikosti jejich porcí mít nemohli a s výmluvou “to ale není moje chyba” s účtem odejde a nakonec se další číšník vrátí se správným účtem.
Po obědě si sedneme do parku a Kryštof se dlouze po telefonu hádá a ukrajinskými aeroliniemi, které Richardovi ztratili kufr. Po telefonu se ale nedaří a když Kryštofovi žena na druhé straně nakonec položí, tak se do jejich kanceláře v centru vydáváme osobně. Ani tady se nám ale nic vybavit nepodaří.
Další peníze se nám podaří vyměnit za kurz 2.740 (opačný kurz byl 2.741, takže nechápeme na čem směnárna vydělává). Pak si na ulici chceme koupit něco osvěžujícího k pití, ale paní trafikantka se moc nesnaží a na naší angličtinu hodí jen tupý výraz a pak odmítá i rusky hovořícímu Richardovi prodat CocaColu a snaží se ho odehnat gesty. Posléze mu něco prodá, ale jen to co se jí chce a navíc jí to neskutečně trvá, protože nás obsluhuje jen jednou rukou (v druhé celou dobu drží zmrzlinu, kterou ani nevytáhne z pusy). Mě prodá vodu, ale schválně mi asi sedm korun vrátí v těch nejmenších možných drobných.
Poté hledáme obchod se sportovním vybavením, aby si Richard před výletem do hor mohl koupit to nejnutnější — spacák a karimatku. O oblečení jsme schopni se nějak podělit. Gruzínci zřejmě nejsou národ turistů a tak v celém Tbilisi jsou takové obchody tři a z nich jen jeden je v neděli otevřený. Je plný různých šmejdů a padělků, ale ceny jsou tu jak ve značkovém obchodě v Česku, takže si Richard z nouze koupí ten nejlevnější spacák a karimatku. Já si koupím kšiltovku, která mě nejspíš zachrání od úpalu. pak chvilku posedíme v hipstersko-anarchistické hospodě na zahrádce, kde jsou vyvěšené nepálské vlajky.
Pak sejdeme z kopce dolů k řece a podél ní k historickému centru u nového skleněného mostu. Tady ve staré čtvrti plné sirných lázní, barů, restaurací, kostelů, synagog i mešit, se dlouho procházíme než najdeme restauraci kde si sedneme na pivo. Cesta domů autobusem byla asi zážitek dne, protože v autobuse bylo asi čtyřikrát tolik lidí než by bylo zdrávo. Před naším domem je kromě koblihárny i bistro, ve kterém si dáme kebab, asi nejlepší z našich dosavadních životů.
Protože jsme měli být původně v horách a nejsme, musíme spát v Tbilisi a nejjednodušší je znova u Mohameda. Ten přijde v jedenáct večer a pak se špatnou angličtinou půl hodiny hádá o ceně. Měli jsme platit 40 dolarů za noc jiném, větším, bytě, ale on nás první noc strčil do bytu co měl stát 20 dolarů na noc a tak jsme druhou noc chtěli zadarmo. Nakonec dostal 40 dolarů za první noc a 20 za druhou, i když chvíli nabízel, že si nechá jen 40 za první noc a bude tu dnes spát s námi v pokoji.
Den 2: Tbilisi — Kazbegi — Akhaltsikhe
Ráno vstáváme v sedm a už v osm jsme sbalení Mohamed, náš pan domácí, nás svojí dodávkou odváží na “autobusové nádraží”. Kromě oficiálního autobusového nádraží pro maršrutky (minibusy) je to hlavně stanoviště desítek taxíků a jiných smlouvavých smluvních dopravců. My chceme do hor do vesnice Stepantsminda (doslova Svatý Štěpán), které však nikdo neřekne jinak než Kazbegi, jak se až do roku 2006 jmenovala .Cesta z Tbilisi do Kazbegi stojí běžnou maršrutkou deset Lari na osobu- Nás je šest, chceme víc pohodlí a zastavovat po cestě, takže hledáme vlastního taxikáře s minibusem, který by nás tam odvezl. Musíme ale dlouho vyjednávat, protože se nás všichni snaží natáhnout. Z původní nabídky 200 Lari za celou skupinu jsme se dostali na 120 Lari, tedy asi 1200 Kč. Řidič ale souhlasí jen nerad, asi chtěl na zápaďácích vydělat víc a ještě chvíli poté co vyrazíme, tak se s ním znovu musíme hádat jestli nám bude nebo nebude dělat zastávky.
Na gruzínských silnicích se, stejně jako doma, jezdí vpravo, ale volanty mají řízení tak půl napůl vlevo a vpravo, podle toho jestli bylo auto ukradeno v Japonsku nebo v Evropě. Právě taxikáři mají často auta japonská, což je nebezpečné, protože při předjíždění musí v podstatě celým autem vjez do protisměru, než vůbec uvidí, zda je bezpečné předjíždět. Pokud v tu chvíli zjistí, že to bezpečné není, tak vší silou troubí a auto v protisměru mu udělá místo aby se na silnici vedle sebe vešly auta tři. Tak půlka aut je tu též přestavěna na plyn, protože je asi levnější. Natankování plynu je i naše dnešní první zastávka s taxíkem.
Další zastávka je asi po hodině a půl jízdy u pevnosti Ananuri. Tady to jen rychle prolétneme, protože v pevnosti toho moc k vidění není a na tržišti u parkoviště se prodávají jen hloupé turistické cetky.
Pak stoupáme do hor, kde se docela ochlazuje, hlavně kvůli celkem silnému větru. Další zastávkou je památník rusko-gruzínského přátelství kousek za vesnicí Gudauri. Památník postavený v roce 1983 je kruhová betonová stavba bez střechy a na stěnách jsou vyobrazené výjevy z ruské a gruzínské historie. Ani tady nic nekoupíme, protože nejsme schopni se s trhovkyní domluvit. Za osm fíků chce zpočátku 20 Lari, nejnižší nabídka je 10 Lari, ale mi za 8 fíků nechceme dávat víc jak 8 Lari.
Další zastávkou je místo, kde ze skály vyvěrá minerální voda a tvoří travertinové terasy. Je krásně chladná a tak se osvěžíme a nabereme si další do lahví.
Po čtyřech hodinách cesty konečně dojedeme do Kazbegi. Tady se půl hodiny snažíme najít turistické informace až to vzdáme a najdeme je zcela náhodou cestou zpět na náměstí. Tady se poradíme o výletě a počasí a pak se krátce nasvačíme a vydáme na cestu.
Jdeme pár kilometrů na jihozápad po silnici do vesnice Achkhoti, kde odbočíme z hlavní silnice do údolí a dále jdeme prašnou cestou do vesnice Sno. Tady si z potoka nabereme vodu a přefiltrujeme ji přes speciální mechanický filtr, který jsme si pro tyhle příležitosti pořídili. Ten by měl odstranit z vody veškeré nečistoty a učinit ji pitnou. Nad místem kde jsme zastavili je postavená kamenná věž, kterou si sem přijelo vyfotit pár turistů. U potoka místní chlap myje auto (dobře, že používáme filtr). Jinak je vesnice naprosto mrtvá. Sedneme si do stínu, dáme chodidla do vody, odpočíváme a svačíme. Najde si nás tady pár divokých psů, kteří nás odtud potom sledují a doprovázejí dál po cestě. Zahnat se nám je opakovaně nedaří a tak jen doufáme, že je to přestane bavit.
Po cestě do další vesnice potkáme skupinku chlapíků z Dubaje, kteří piknikují ve stínu a jsou zcela unešeni, že potkali skupinku bílých, kteří jsou všichni o jednu až tři hlavy vyšší než oni, a že si někdo do hor nosí dvacetikilové batohy.
Před další vesnicí, Akhaltsikhe, se zastavíme u mostu a rozhodneme se odbočit z hlavního údolí do vedlejšího, které je zjevně neobydlené a kde se budeme moct utábořit na pěkném místě. Údolí je široké a ploché a říčka, která ho vymlela má takhle na začátku léta jen pár metrů do šířky. Údolí je hodně kamenité a tak chvíli trvá než najdeme hezké místo k utáboření. Nakonec se nám povede najít místo, které bude měkké, suché a rovné, ale je na druhé straně řeky a tak musíme brodit. Řeka je sotva deset metrů široká a jen po kolena hluboká, ale je ledová a koryto je hodně kamenité, takže je výkon ji přebrodit. Při tomhle výkonu se mi podařilo ztratit své nové žabky.
Po postavení stanu si uvaříme večeři, což je kuskus s tuňákem, a pak si z naplaveného dřeva uděláme krásný táborák, nad nímž si v kotlíku uvaříme mátový čaj z máty, kterou se podařilo natrhat po cestě.
Den 3: Akhaltsikhe — Juta
Ráno si přispíme, posnídáme, sbalíme stany a batohy a když slunce postoupí a stín hory nás přestane schovávat, ukryjeme batohy v houští a jdeme na procházku hlouběji do neobydleného údolí.
Projdeme kolem vodopádu, kde i teď na začátku léta je závěj sněhu a pak se po jakési cestě vydáváme do kopce. Cesta se ale záhy svažuje dolů a tak ji opustíme a vydáme se vlastní cestou do kopce. To se ukáže jako nadmíru pitomý nápad a pak potokem musíme z kopce slézt dolů zpátky k řece. Po cestě natrháme pelyněk, mátu i mateřídoušku, které rostou všude okolo. Přes říčku v údolí je natažený lanový most a nahoře ve svahu je vidět něčí chata, na které je ale vidět, že je docela opuštěná. Dál už je údolí dost jednotvárné a tak se po lávce vracíme a dojdeme zpět k místu brodění, přebrodíme, vyzvedneme batohy, znovu přebrodíme a dojdeme k mostu ve vesnici.
Pod mostem opět nabereme vodu k filtrování a pak se vydáme cestou k další vesnici, jménem Karkucha. Je po poledni, tedy největší vedro z celého dne a tak znaveni sedáme pod košatý strom do stínu a obědváme. Zůstaneme skoro hodinu a možná bychom zůstali i déle, kdyby nás nevyhnalo stádo zvědavých koní, oslů a mul (nebo mezků), kteří si myslí, že strom patří jim.
V údolí za námi je krásný výhled na Mount Kazbek (5047 metrů nad mořem), my pokračujeme po prašné cestě dál až do místa, kde se řeka i cesta silně stáčí doleva, na severovýchod, a do kopce. Řeka vede dnem kaňonu, silnice po úbočí kaňonu jen pár desítek metrů nad řekou. Je strašné vedro a tak se cestou do kopce pěkně zapotíme, než se nám podaří dojít do vesnice Juta, které je v 2500 metrech nad mořem, a údajně druhou nejvýše položenou trvale obydlenou vesnicí v Evropě (sic).
Vesnice je sice obydlená, ale jsou tu v podstatě jen hotely, guesthousy, hostely a B&B. K tomu možná pár pasáčků krav, vepřů a koní. My vyjdeme nad vesnici do tábořiště Zeta Camping, kde si za deset Lari na osobu a noc rozložíme stan. K tomu je tu horká sprcha a společenská místnost s barem, kde se dá sehnat i nějaké základní teplé jídlo.
K večeři si uvaříme těstoviny s pestem, špekem a tymiánem a po takovémhle dni nám to připadá jako nejlepší jídlo na světě a že jsme si ho fakt zasloužili. K tomu si na baru koupíme tři litry lahvového piva (jak Zedazeni tak Natakhtari) po 10 Lari za litrovou láhev.
Kemp tu evidentně nestojí dlouho a všechno se sem dá vyvézt pouze pěšky nebo na koních. Je tu krásný výhled do údolí i na druhou stranu k hoře Chauki se svými mnoha skalními věžemi. Poté co slunce zapadne za okolní hory, začne být docela chladnou a tak se uklidíme do baru, kde si dáme další pivo a ti nejhladovější z nás ochutnají i místní jídlo — brambor zapečený se sýrem.
Den 4: Juta
V noci mne probudí a z teplého spacáku vyžene hnačka a zbytek noci je mi hrozně. Ráno nejsem schopný vyjít na jeden zátah ani kopeček od záchoda ke stanu aniž bych si odpočinul. Nasoukám do sebe živočišné uhlí, pár müsli tyčinek, endiaron a celé to zapiju neskutečně hnusným pelyňkovým čajem, takže mám ještě dost co dělat abych se nepozvracel. Ostatní se ládují ovesnou a kaštanovou kaší a mně je z toho špatně jen z toho pomyšlení.
Venku je neskutečné vedro a tak zbytek dopoledne a kus odpoledne strávíme ve stínu altánku v kempu na lehátcích, karimatkách a fatboyích. Zatímco mně je zle a chci celý den prospat, zbytek skupiny přečkává polední vedro a hrajeme hru “co jsem si zabalil do kufru”:
* dřevěné puzzle krteček
* slušivá vesta Blažek
* společenské kalhoty do hor od Blažka za 2.5
* boty Mustang
* plastový kelímek, Majáles 2014, půllitrový
* dvě košile od Blažka, každá za trojku
* kanárkově-žlutozelená sportovní bunda adidas, abych byl v horách vidět
* airmaxy v barvě řeckých zelených oliv
* 1001 kondom
* to všechno v kufru Samsonite minimálně za 12 litrů, protože víte co dneska kufry stojí
* stejnej švýcarák jako ty, ale černej a tlustší
* kartáček na zuby co jsem tu stejně chtěl nechat
* dva balíčky banánových oreos dovezených z Bratislavy, se Španělskými nápisy přelepenými nálepkami jako to mají u nás vietnamci na plechovkách
* 18 triček
Ostatní vyrazí na výlet a já celý den trávím v altánku a stínu až do chvíle, kdy se (po asi pěti hodinách) objeví Martin s tím, že zbytek skupinky sedí dole ve vesnici v hospodě a nemají na útratu. Chybí jim v přepočtu asi třicet korun, které obratem pošlu dolů. V hospodě neberou eura, rubly ani ani karty, což asi nikdo nečekal. K večeři dojíme zbytek kuskusu od oběda.
Den 5: Chauki Pass
Ve 3:40 nás probouzí siný liják, který cloumá stanem a který nám pod stanem vytváří potok. Jezírko naštěstí ne, spíme z kopce. Rychle naházíme všechny batohy dovnitř do stanu a uděláme z nich vozovou hradbu. Déšť po chvíli zklidní a pak ustane, ale zanedlouho začne znovu. Když ráno v sedm vstáváme, už je zase krásně.
V sedm sice vstaneme, ale než si všichni dojdeme na záchod, uvaříme snídaně a sbalíme na výlet, je najednou deset hodin. Pak vyrážíme pozvolna do kopce směrem k hoře Čauki. Asi 200 metrů nad naším kempem se nachází ubytovna “Fifth Season” (očividný vtip na síť hotelů “Four Season”), odkud se jde chvíi víceméně po rovině podél potoka až do místa, kde kempují horolezci a kterému se zde říká “Camp 1”. Tady je asi dvacet stanů, ale žádné zázemí kromě studeného potoka. Odtud vyráží skupinky horolezců ke skalním věžím nebo na jiné menší skály a bouldery.
Camp 1 je ve výšce 2550, úpatí skal jsou asi ve 3000 a vrcholky věží mají 3800 metrů nad mořem. Výškový tábor je tedy sice na dohled, ale dojít si někam zalézt není jen tak.
My nejdeme na vrcholky, ale pokračujeme údolím tak, že máme horu po své pravé ruce. Na konci údolí pak vylezeme na hřbet ale není odtud nic vidět, protože jsme přesně vprostřed nějakého mraku. Jediná podívaná je pár místních chlapíků, kteří na koních pašují z jednoho údolí do druhého plastové židličky. Je nám trochu zima a tak se nabalíme do bund, o čemž se nám včera touhle dobou ani nesnilo. Na hřebeni si dáme krátký oběd (víceméně všem je už zle), vyfotíme se a sestupujeme dolů. Moje hole se zřejmě rozbily a nejdou už dále prodloužit a tak si pro dnešek půjčuji Kryštofovy.
Cestu dolů se nám podařilo najít lepší než nahoru a navíc už víme, že můžeme zůstat na levém břehu potoka a nepřeskakovat ho pokaždé, když nějaký pomatenec
z KČT nakreslí modrou značku na kámen na druhém břehu.
Po cestě posbíráme jednoho ztraceného Filipínce, kterému někdo nakukal, že to za dvě hodiny dá z vesnice až na vrchol horského průsmyku Čauki a odtamtud uvidí modrá jezírka na druhé straně hor. Plán mu rozmluvíme a bereme ho s sebou dolů do Camp 1, protože jinak by nestihl autobus zpět do Kazbegi.
Před ubytovnou Fifth Season se vyvalíme na lehátka, houpací sítě a fatboye a s tím nejlepším výhledem na světě si dáváme pivo a estragonovou limonádu. Jak jsme zjistili, noc na dvoulůžkovém pokoji tu stojí 30 Lari za osobu. Kdybychom neměli stany, asi bychom si to hodili tady.
Když se přes nás začne valit mrak, vydáme se do kempu, kde si uvaříme večeři, tedy bramborovou kaši s pažitkou a vepřovým z konzervy. Po celodením sportování to chutná královsky. V baru si dáme čaj, víno, čaču (místní pálenku) a špenátové koláčky. Též se nám u slečny hostinské podaří objednat odvoz na ráno. Slyšeli jsme, že to stojí 20 až 25 Lari na osobu, takže když se nás přijde zeptat, jestli je pro nás přijatelná cena 10 Lari na osobu, jen těžko se nám skrývá překvapení a nadšení, ale přesto se pokusíme zatvářit jako že “no dobře tedy”.
Den 6: Juta — Kazbegi — Gergeti — Tbilisi
Vstáváme v 7:45 a Richard má komicky napuchlý spodní ret, takže vypadá jako Bubba z Forresta Gumpa. Tvrdí, že je to proto, že si ret ve spánku přeležel. Mě připadá uvěřitelnější, že mu neudělala dobře mastička, kterou se včera celý namazal poté co si včera spálil na slunci obličej.
Venku pořádně prší a tak co nejrychleji utíkáme ze stanů do altánku, kde balíme. Stany nakonec balíme též, ale jsou úplně mokré. Budeme je muset vysušit až večer dorazíme do Tbilisi.
Na desátou sejdeme dolů do vesnice, kde už na nás čeká smluvená maršrutka, která nás doveze do Kazbegi. Sem do Juty jezdí jen model aut — Mitsubishi Delica SpaceGear Chamonix, což je japonská, úzká, ale vysoká dodávka se zvýšeným podvozkem (světlá výška asi 40 cm). Jiná auta by ve zdejším terénu zřejmě dostala na frak a do vesnic v horách by se po kamenitých a blátivých cestách vůbec nedostala. Po cestě Delic v protisměru potkáváme asi třicet. Déšť strhnul kus cesty a od stometrového pádu do kaňonu rozvodněné řeky nás dělí jednotky centimetrů, řidič ale ví, co dělá a tak do Kazbegi dojedeme v pořádku.
Taxikář se nám zamlouvá a tak si s ním domluvíme rovnou další výlet, totiž na kostel Gergeti, který se tyčí nad Kazbegi. V Kazbegi batohy přeházíme do jiného taxíku, abychom Delice ulehčili a mohli vyrazit dál, za dalších 60 Lari za celou skupinku. Spíš než silnicí jedeme říčním korytem, cesta je naprosto neuvěřitelná a řidič musí mít zřejmě průpravu z rallye závodů.
Kostelík se tyčí nad městem na kopci, ale přes mraky nejsou úžasné výhledy bohužel moc vidět. Zkoumáme tedy kostel alespoň z blízka. Nad jedním z oken románského kostela je v kameni vyryt párek chameleonů, kteří jsou prý draci. u dalšího je kosmonaut nebo potapěč ve skafandru, nebo možná (a to spíš) brnění. tak jako v jiných kostelech, i tady musí mít Lucka šátek přes hlavu a přes kolena. Protože jsme ještě navlečeni v goretexových kalhotách, nemáme nouzi o dlouhé nohavice. Kromě toho tu mají na cedulích napsáno, že se areálu kostela nesmí stanovat ani rozdělávat oheň. Je to pochopitelné, ale hlavně dost smutné, že se to tu musí psát.
Louka před kostelem je tolik podmáčená a rozbahněná, že většina řidičů až ke kostelu ani nezajíždí. Ti smělci, kteří se snad odváží pak často uvíznou v bahně a musí se nechat tahat ven ostatními. Při cestě dolů do města je cesta v ještě horším stavu a tak ji horská služba nechá zavřít a další auta nahoru už ten den nepustí. Dole ve městě si dáme schwarmu a pak s dalším taxikářem za smluvenou cenu 100 Lari jedeme do Tbilisi.
Zajímavostí je nelibost, se kterou se taxikáři dívají na pasažéry, kteří si po nástupu do auta zapínají bezpečnostní pásy. Už po několikáté mne řidič vysvětluje, že se poutat nemusím, protože “on je dobrý řidič” nebo jen řekne že “ně nada”. Dalším zajímavým úkazem zdejších silnic jsou policejní auta, která zásadně nevypínají majáky, prostě je mají zapnuté nonstop a když na sebe opravdu potřebují upozornit, tak zapnou i houkačku. Policie tu v horách má terénní auta, ale ve městech a na dálnicích je většina Škodovek Octávií a pár amerických Fordů Interceptorů. V roce 2005 prezident Sakašvili prý vyhodil všechny dopravní policisty kvůli korupci a nechal během pár týdnů nabrat a vycvičit zcela novou policii a pořádně jim zaplatil, aby se nemuseli k úplatkům uchylovat.
Taxikář nás za dalších dvacet Lari odveze a vyhodí přímo na náměstí u sirných lázní, odkud se do kopce vydáme hledat naše AirBnB. Najdeme dům na správné adrese a z okna na nás civí cizí chlap a nemá se k nám. Ptáme se staré paní na zápraží vedlejšího domu na adresu a ta nás znovu nasměruje zpět k tomu samému domu. Nakonec na pána zaklepeme a otevře nám dvouleté dítě, které zavolá o něco starší dítě a poté principem matrjoška ještě několikrát až nás konečně někdo pustí dovnitř. Ptáme se jestli jsme tu správně v AirBnb, ale chlap to zapírá, přestože byt vypadá přesně jako ten na fotkách z internetu. Rozhodneme se to tady zapíchnout a zjistit o co kráčí. Chlap neumí pořádně anglicky ani rusky a tak je docela záhul se s ním domluvit. Vůbec se nám ale nevěnuje a sedí u počítače a tak si odneseme věci nahoru a odpočíváme a čekáme na instrukce. Nic nepřichází a tak se jdeme zeptat dolů ale nesetkáme se s pozoruměním. Dialog byl tak absurdní, že se snad ani nedá přeložit do češtiny a uvádím ho v původním znění:
We were wondering if you could give us some instructions for the flat and so on?
> There is no game.
Uh, ok. What about trash for instance, is there a place where we can take out the trash? Or do we leave the trash in the apartment?
> There are restaurants in the city.
We would like to go out and come back later. Can we get keys from the apartment?
> We need time.
Necháváme jim tedy čas, ale v podvečer se jdeme projít do města a, kde se dobře najíme v zapadlé restauraci Rača v polorozpadlé čtvrti. Te už jsou s námi i Jirka a Johana, kteří přiletěli včera, takže je nás celkem osm. V restauraci si dáme limonádu, docela hnusné domácí víno, asi jablečné, čaču, ale hlavně salát (rajče, okurka, cibule) a kuřecí a vepřový šašlik s místním chlebem a ajikou, úžasnou rajčatovou omáčkou. Celé to zakončíme khinkali, což jsou plněné knedlíčky, takové větší ravioli nebo pelmeně.
Uprostřed večeře Richardovi zavolají, že našli jeho kufr a přivezou mu ho do města před restauraci. Pln očekávání tedy počká na kufr ale jakmile ho přivezou, pozná, že kufr je cizí a ten jeho zůstává i nadále ztracen.
Večer se doma ukáže paní domácí, která vysvětlí, že pán kterého jsme tu přes den potkali byl opravář internetu. Ještě později večer znovu vyrážíme dolů do města a dáme si víno v baru, který připomíná divadlo, snad protože v něm je malé jeviště, na kterém lidé hrají na klavír a zpívají. Z baru na stěnu protějšího domu rovněž promítají starý němý film s Chaplinem. Za dvě láhve vína tu necháváme skoro tolik co za celou večeři, ale jako pozornost podniku dostane každý z nás panáka čači. Při čekání na Vojtu, Kseniu a Dominika, kteří přilétají o půlnoci se u nás doma rozjede párty.
Den 7: Tbilisi
Probouzím se opět s hrozným průjmem a než se zbytek skupiny odhodlá a naplánuje co dnes dělat, stihnu na záchod dojít třikrát. Dnes určitě zůstávám doma. Zbytek skupiny jede na výlet do Gori do Stalinova muzea.
Většinu dne prospím s prosedím na záchodě, až ve dvě odpoledne zjistím, že nemám čím zajíst endiaron a tak se vydávám do města, kde si koupím fíky (3 Lari za kilogram), banány (1.1 Lari za kus), minerálku a léky na průjem Mold-Aversi. Ty se ukážou mít příbalovou informaci pouze rusky a gruzínsky, ale Richard mi je později přeloží.
Po sedmé se vrací skupinka z Gori a tak se setkáváme před stejnou restaurací jako včera. Já to chci vzít trošku dietně a tak si dávám papriku plněnou rýží. Ostatní mají další z opulentních hodů, kde vyzkouší téměř všechno z jídelního lístku, včetně plněných vinných listů a abchazury, mletého hovězího s granátovými jablky obalené v tuku z kravské bránice. Kromě estragonové limonády ochutnáváme též hruškovou, citronovou a smetanovou, která chutná a hlavně voní jako vanilková zmrzlina.
Den 8: Tbilisi — Kutaisi
Ráno vstaneme v sedm a v osm jsme již nachystáni dole na náměstí a čekáme na maršrutku, kterou nám včera domluvili. Taxík (Mercedes Sprinter s nájezdem přes půl milionu kilometrů) má asi půl hodiny zpoždění.
Řidič nemluví rusky a tak má s sebou závozníka, který je zároveň jeho tlumočníkem. Naším tlumočníkem jsou Richard a Ksenia. Tenhle řidič je též první, kterého vidíme používat blinkry. Taxík má místo pro 21 pasažérů, ale s batohy na sedadlech nám v podstatě žádná sedadla k sezení nezbývají, protože na některých sedadlech se stejně nedá sedět kvůli malému prostoru pro nohy nebo motoru pro posouvání bočník dveří auta.
Po cestě na dálnici zastavíme na odpočívadle, kde je trh se zeleninou a ovocem, kde si koupíme fíky, banány, nektarinky, čerstvé okurky a hlavně místní specialitu — ořechy na provázku zalité do jakési suché pektinové polevy. Prý se tomu přezdívá gruzínská Snickers.
Řidiči po cestě na další zastávku vůbec netuší kam jedeme, takže se musí ptát místních na cestu. Zřejmě jsme sjeli z hlavní trasy a na místech kam chceme po cestě do Kutaisi zavézt nikdy nebyli.
Další zastávkou je kostel před městem Chiatura. Po mnoha schodech vystoupáme ke kostelu postavenému ve skále. Jako všude jinde, i tady máme mít dlouhé kalhoty, ale jako obvykle máme kraťasy a tak bychom správně neměli chodit dovnitř. Všude jinde nám to prošlo a tak to zkoušíme i tady, ale neprojde to. Mě z kostela vyhodí horlivec za to, že mám kraťasy, Dominika za to, že se oblíká jak ženská. Dominik si totiž u vchodu zapůjčil šátek a má ho kolem pasu jako sukni, kterou mu hlídač strhne a z kostela ho vykáže. Holky smí v šátcích dál a tak nám kostel vyfotí.
Dole ve městě si dáme na hodinu a půl rozchod a všichni nejdřív nakoupíme výborný místní chleba v pekárně (bochník za 1 Lari) a pak se vydáme na jednu z mnoha lanovek, které tu stojí od padesátých let, kdy je tu postavili Sověti. Nastoupíme na jednu z roku 1953 (roku kdy zemřel Stalin), která vede od řeky na jeden z útesů, na kterém je panelákové sídliště a kříž nad městem.
Jízda lanovkou je zadarmo a trvá asi pět minut. Do kabinky se smí maximálně po osmi a tak se rozdělíme na dvě skupinky. Já jedu v té první společně s několika místními, kteří se zajímají, jestli se nám tu líbí, odkud jsme a jestli umíme gruzínsky. Nahoře není nic než pár paneláků a několik prasat co se mezi nimi pase a kříž, od kterého je hezký výhled na město. Stejnou lanovkou se postupně vracíme dolů a vzhledem k jejich technickému stavu jsme docela rádi, že jsme to přežili ve zdraví.
Dále se zastavujeme v místě zvaném Katskhi Pillar, kde se na vápencové jehle o výšce 40 metrů (a ploše pouhých 150 metrů čtverečních) tyčí nad okolím kostel. Postaven byl zřejmě v devátém století, pak opuštěn, zapomenut až do století osmnáctého, kdy je zmíněn v kronice s poznámkou, že nikdo z místních není schopen na něj vylézt a ani neví jak. První zaznamenaný výstup tak učinili horolezci až v roce 1944 a kostel byl zrekonstruovaný až v devadesátých letech.
Naší další zastávkou je Prometheova jeskyně, kde se tesně před šestou hodinou vejdeme do poslední dnešní prohlídky. Jeskyni objevili prý v roce 1983 a pojmenovali ji Prometheova, aby ji navštěvovali turisté. Celá prohlídka je docela hodně rychlá, jednak protože na ni evidentně průvodkyně spěchá a druhak protože je část jeskyně zatopená po včerejších deštích, takže nemůžeme jít na úsek, který se jindy překonává na loďce.
Večer dorazíme do Kutaisi, druhého největšího města v Gruzii. Tady máme blízko centra pronajaté AirBnb v domě, který vypadá jako menší palác. Vana je jen vykachlíkovaný roh koupelny a napuštěná by pojala asi dvacet hektolitrů vody. Místnosti jsou též prostorné, ale to je nám celku jedno, doma jenom přespíme a ani to tu neuvidíme za denního světla.
Na večeři jdeme do centra, kde asi dvacet minut čekáme na stůl v restauraci El Paso. Tady si dáme khinkali, telecí šašliky a hlavně místní specialitu — khinkali ve smetaně. Najíme a napijeme se královsky v jedenácti lidech za 160 Lari. U vedlejšího stolu sedí skupinka Čechů, se kterými si rychle vyměníme informace o cestě do hor, odkud se vrátili a kam zítra míříme.
Po cestě z města domů si všímáme zajímavého jevu: kombinovaných prodejen. Jednou z nejzajímavějších je zubní ordinace s prodejnou praček v jednom.
Den 9: Kutaisi — Zugdidi — Mestia — Ushguli
Vstáváme brzy ráno a maršrutkou, kterou nám před dům nechala přistavit paní domácí, se vydáváme směrem do Zugdidi. Tady si dáme rozchod, abychom nakoupili před cestou do hor. Na tržišti, nebo spíš bazaaru, se nedá koupit nic rozumného kromě ořechů na váhu. Lepší sortiment potom najdeme ve Sparu, kde koupíme pečivo, ovoce, ovesné kaše i müsli tyčinky, sušené ovoce, kandovanou papáju a šlupky z pomela. Richard má takový průjem, že znesvětí služební záchod v pekárně, my ostatní to vydržíme na vlakové nádraží, kam zajdeme zkontrolovat odjezd vlaku, kterým pojedeme na konci výletu zpět.
Cesta do Mestie je nejdřív docela dobrá, v horách se ale výrazně zhorší. Cesta trvá asi čtyři hodiny a po cestě toho vidíme spoustu, včetně tisíců včelích úlů.
V Mestii, posledním větším městě, přesedáme ze Sprintera do Transita. Velkým vozem bychom se po rozbité cestě daleko nedostali a tak měníme maršrutku i řidiče. Batohy náš nový řidič váže popruhy na střechu auta a tak to vypadá, že nás čeká pořádná expedice.
Řidič umí trochu anglicky a tak si s námi chce povídat. Aby nám rozvázal jazyk, nabídne nám svojí domácí pálenku a na znamení přátelství si sám během řízení pořádně přihne. Cesta nás stála 180 Lari, což se v jedenácti lidech dá.
Cesta z Mestie do Ushguli trvá asi dvě a půl hodiny a po cestě nabereme dva stopaře z Jižnho Tyrolska. Ushguli je největší díra na světě a údajně nejvýše položená trvale obydlená vesnice v Gruzii (tohle tvrzení jsme ale slyšeli i v Jutě). Není tu pořádná cesta a lidé tu jezdí na koních spíš než auty. Údolím teče řeka a na konci údolí jsou kopce, po kterých vede hranice s Ruskem.
Hned po příjezdu se nás místní snaží odchytnout a nabídnout ubytování. Skupinka Vojta + Ksenia + Dominik + Johana + Jiří + Richard nemá stan a tak se u místních ubytují. My ostatní jdeme do údolí podél řeky a stany si postavíme s krásným výhledem na zasněžené hory a ledovce na ruských hranicích.
Večer se ještě před západem slunce jdeme projít podél řeky, kde najdeme pořádnou sněhovou závěj a chvíli se koulujeme. Na cestě zpět si od řeky přineseme naplavené dřevo a u stanů si uděláme táborák, k jehož rozdělání nám pomůže místní pálenka — čača, která má zjevně dost vysoké procento alkoholu.
Den 10: Ushguli — Iprari
My stanující jsme ráno trochu zaspali a tak na nás zbytek skupiny musí asi půl hodiny čekat. Celou noc nás hlídali dva toulaví psi a odháněli od našich stanů krávy. Večer je zřejmě k našim stanům přilákal oheň a jeden z nich dokonce spal ve vyhaslém ohništi, zřejmě proto aby se ohřál.
Jeden ze psů, kterému jsme začali říkat Jim nás pak provází zbytek dne, kdy z Ushguli jdeme podél údolí po úbočí hor asi dvanáctikilometrový trek.
Dole u řeky ve vesnici Iprari se zastavíme a v místním rádoby obchodě si koupíme estragonovou limonádu a pivo (nic víc tu totiž nemají, zcela vážně). Po asi půl hodinovém odpočinku se vydáme na poslední kilometr cesty, který je bohužel celý dost do kopce.
Nahoře ve vesnici část skupiny opět zapadne do guesthousu, kde chtějí za osobu a noc se snídaní 50 Lari. Prý se radši obejdou bez snídaně, ale večeři si dají. Zajímavostí je, že guesthouse má cedule napsané pouze anglicky a hebrejsky, nikoliv rusky ani gruzínsky ani svansky.
My ostatní se utáboříme na louce nad vesnicí a k večeři si dáme jako předkrm bruschettu z čerstvých rajčat (5 Lari na kilogram, zřejmě vysokohorská přirážka) a chleba, což jsme obojí právě koupili ve vesnici. hlavním chodem je Dobrý Hostinec, jakési těstoviny s omáčkou z pytlíku, do kterého přihodíme a trochu opečeného špeku. Ríša, který má hrozný průjem by se toho měl raději vyvarovat, ale může se po tom utlouct. Je plný energie a očekávání, protože mu volali ukrajinské aerolinky, že jeho kufr se nejspíš našel v Kišiněvě.
Večer navštívíme zbytek skupiny v guesthousu a žasneme jak pěkně to je uvnitř zařízené. Ubytováno je tu poměrně hodně lidí, vůbec nechápeme kde se v takové díře po granátu vzali. Když se vracíme večer do stanů, už vedle našich dvou stojí třetí, který si dost nešikovně hned u nás pokouší stavět skupinka rusů.
Den 11: Iprari — Adishi
Ráno si před stany uvaříme ovesnou kaši a zatímco (nyní už dva) psi od nás odhání krávy, co se přišly pást. Druhá skupinka ve vesnici koupila chleby a pak snídají v zatáčce nad vesnicí, odkud je výhled jaký neměl ani císař pán. Protože nás odtud provázejí už oba psi a jsme líní vymýšlet nová jména, budeme včerejšímu Jimovi říkat Jim I a tomu novému Jim II.
Vyrážíme na nejtěžší etapu treku, ve kterém musíme vystoupat asi sto výškových metrů abychom přes horské sedlo mohli přejít do vedlejšího údolí. Cesta vede chvíli po rovině jak jdeme z vysoko položené vesnice do další dál v údolí po vrstevnici.
Potom si ale metry nastoupáme v podstatě kolmo na kopec, což nám trvá asi hodinu a půl a neskutečně nás to znaví. Na zádech neseme pětadvacetikilové batohy a k tomu že něco kolem třiceti stupňů.
Na kopci si dáme oběd, který nám kazí jen fakt, že nemáme skoro žádnou vodu a rychle nám dojde. Část skupiny se při výšlapu zpomalila tak, že mezi prvními a posledními příchozími je asi hodinový odstup. Nahoře se společně vyfotíme a pak scházíme na druhé straně dolů.
Cesta dolů je skoro tak náročná, protože jdeme částečně po rozbité cestě a částečně korytem potoka. V jednom místě mě z cestičky do koryta potoka shodil rus na koni, kterého nebyl evidentně schopen řídit a poplácávání proutkem ho nahnal někam kam se s ním nemohl vejít.
Dole pod kopcem nás čeká těžká zkouška, totiž přebrodit řeku. V řece je sakra hodně vody, asi do půli stehen, proud je hodně silný a voda má teplotu asi jeden stupeň Celsia, protože pár set metrů nad námi vytéká z ledovce. Na brodu si místní udělali byznys a za úplatu turisti nechají i s bagáží brodit na koních. Za to si řeknou něco mezi 15 a 50 Lari, zřejmě v závislosti na tom jak solventní jim turista připadá.
My jim na koně kašleme a budeme se brodit po vlastní ose. Rozhodnu se obětovat svoje zatím suché tenisky, protože brodit se v botách je daleko jistější než naboso, obzvlášť když jsou na dně velké kameny a voda je studená a chci v ní zůstat co nejkratší dobu. Půjčím si turistické hole, pohory si zavážu kolem krku, prsní a bederní pás od batohu nechávám zapnutý (abych se z batohu byl schopen dostat kdybych do řeky spadl) a jdu na to. Nejtěžší část je hned na začátku kde je to hluboké a silné, pak to je docela v pohodě ale ke konci je další hluboké nepříjemné překvapení, i když už ne tak silný proud.
Na druhém břehu potkáme pár Čechů, kterým je též líto dávat 20 Lari za koně a chtějí přejít po vlastních, ale neví jak na to a ani nemají turistické hole, bez nichž se v silném proudu brodit v podstatě nedá. Protože jdou opačným směrem půjčíme jim hole aby je předali na druhé straně naší skupině, kde je někteří postrádají. Kluk to přejde docela v pohodě, ale holka se v tom největším proudu zasekne, zpanikaří a není schopná kroku. Protože se kluk nemá k tomu ji zachraňovat, nakonec ji vytáhnout naši a holka dalších dvacet minut sedí v šoku a brečí. My všichni přejdeme v pohodě, kromě Jiřího, Johany a Ksenii, kteří se nechali za 15 Lari svézt na koních.
V tuhle chvíli nás už provází jen Jim II a když vidí, že celá jeho smečka je na druhém břehu, je tak zoufalý že skočí do ledového proudu řeky a doplave za námi.
Skupinka čtyř Ukrajinců řeší brod úplně jinak. V nejužším místě řeky přeházeli na druhý břeh všechno co se dalo přehodit aby toho nemuseli při brodění tolik mít na zádech: lahve, karimatky, malé batůžku, ale i turistické hole. Pak ale zjistí, že bez holí se to nedá jednoduše přebrodit a tak si najdou dlouhou tlustou větev a zkoumají, jestli by se nedala řeka překonat “skokem o tyči”. Nakonec je napadne se všichni najednou chytit té větvě jeden vedle druhého a řeku prostě přebrodit, zřejmě aby ti silnější pomohli těm slabším. To nepomáhá a v půlce řeky to musí otočit a vrátit se zpět. Další pokusy o překování řeky už nevidíme, ale nějak se jim to podaří, protože druhý den je uvidíme.
Za další hodinu chůze údolím, teď už po rovině, jsme u vesnice Adishi, kde si rozděláme stany kousek od mostu před vesnicí. Ti otužilejší z nás se celí umyjí v ledovém potoce, což je neuvěřitelně osvěžující, protože jsme sprchu neviděli celou večnost.
Kolem se toulají prasata i s malými selaty a také krávy. Ty jsou bohužel moc zvědavé a náš pes se je snaží zahnat. Bohužel to funguje naopak a jednoho býka rozeštve pes natolik, že psa začne pronásledovat a ten se lekne a schová se za nás. Býk tedy jde na nás a naše stany, ale Martinovi se ho podaří zahnat mávánám turistickými holemi a křikem. Pes si ale nedá pokoj a tak se celé drama několikrát opakuje a krávy si pokaždé dovolí přijít blíž a blíž až jedna z nich začne žvýkat moji goretexovou bundu. Pak krávy nadobrou odejdou, protože se začne stmívat a ony jdou dolů do vesnice, asi spát.
I my jdeme do vesnice, kde si v guesthousu, kde bydlí ostatní, dáme se zbytkem skupiny tradiční večeři. K večeři je polévka, khachapuri, opečené brambory a ajapsandal (opečený lilek, paprika, rajčata, brambory a další) a chléb. To co na stole je, je dobré, ale vzhledem k tomu, že platíme v 15 Lari na osobu je toho prostě málo (od všeho dvě mističky pro všechny dohromady) a poté co to spořádáme máme prostě pořád hlad. Když si stěžujeme paní domácí a prosíme o přídavek, nejdřív se vymlouvá že další jídlo nemá, a potom udělá něco co bych snad ani nepovažoval za jídlo — kaši z mouky a sýra. Máme takový hlad, že si to namažeme na chleba a zalepíme tím žaludek.
Paní domu znejistí a bojí se, že ji nezaplatíme a dokud sedíme u stolu, pořád se chodí ptát kdy zaplatíme. Není to bůhvíjak příjemné a moc to nechápeme — zbytek skupiny tu zůstává přes noc, utíkat bez placení by nedávalo moc smysl.
Den 12: Adishi — Chvabiani
Skupina přespávající ve vesnici má i díky pozdní snídani dnes obzvlášť pomalý start a tak vyrážíme někdy kolem půl desáté, až poté co všichni dosnídají a co si Richard dojde do místního “magazinu” pro vychlazenou CocaColu po které celé dny toužil.
Dnes jdeme do kopce daleko menší kus něž včera, ale stejně se nám po cestě povede přibrat psa — Jima 3. jelikož už je třetí v řadě, nepovede se nám vytvořit si k němu žádné emocionální pouto a tak nás moc netrápí, když nás po pár kilometrech opustí.
Po výstupu na kopec si dáme oběd ze zásob a těšíme se, že to byl poslední kopec, který musíme vylézt, protože odtud už je dole v údolí vidět Mestie, naše konečná destinace. Dominik a Matyáš si udělají horskou prémii a vydají se ještě do kopce, nám ostatním to tady stačí a tak se vydáváme dolů.
Na začátku sestupu to vypadá celkem fajn, jdeme po velmi velmi pozvolné sjezdovce pod lanovkou, kudy by se dalo v pohodě jezdit autem. Pak ale odbočíme ze sjezdovky na menší cestu a další sestup do údolí se ale též ukáže být náročný a hlavně zdlouhavý. Sestupujeme asi dvě hodiny a někde skoro ke konci kopce potkáme partičku Izraelců, kteří se nás ptají, jak dlouho ještě půjdou a jestli už tam skoro jsou. Nabízená odpověď je nepotěší, asi si myslel, že už jsou za rohem.
Po cestě trochu zabloudíme a tak se v údolí trefíme do jiné vesnice než jsme původně chtěli. Jsou tři hodiny odpoledne a tak máme spoustu času na to si do večera najít ubytování. Dnes jsme se rozhodli, že se konečně vykašleme na stany a ubytujeme se u místních všichni — stýská se nám po postelích, sprše s teplou vodou a vůbec.
Sedneme si na lavičku na návsi a zatímco Kryštof a další se jdou projít po vesnici a obhlédnout možné ubytování, nás aktivně s nabídkou ubytování osloví mladý kluk, který přijel teréňákem. Ukáže se, že ubytování je u jeho otce, kterému se opíráme o plot zahrady. Jdeme si to tam s Richardem prohlédnout a zjistit co chtějí za noc, večeři, snídani a zda mají pivo, po kterém v tomhle rozpáleném odpoledni toužíme.
Hned při domlouvání večeře se ale Ríša dopustí faux-pas. Na prostou otázku co bude k večeři začne pán domu s výčtem: zelenina, brambory, chleba, khachapuri. Ríša má ale po týdnu podobného jídelníčku chuť na maso a tak se zeptá “Nešlo by něco jiného než khachapuri?”, což pána domu vyvede z míry a zřejmě i urazí a tak se ptá “co je špatného na khachapuri?” na což mu Ríša neumí dát uspokojivou odpověď a tak jen řekne, že na něm není nic špatného ale že už to jíme týden v kuse. Na to zase pan domácí neřekne nic jiného než “a co je na tom špatného?”. Ríša se rozloučí s vidinou masa a odsouhlasí, že k večeři si rádi dáme domácí khachapuri.
Za 40 Lari na osobu a noc včetně večeře a snídaně je to bezva obchod a tak se tady ubytujeme. Rodina chvíli musí řešit kdo bude kde spát, protože na jedenáct lidí zřejmě nejsou tak úplně připravení, o to méně že už tu dva hosté jsou ubytovaní. Nakonec to vypadá že nám vyklidili svoje ložnice a dnes budou všichni spát ve světnici. Nahoře je jeden velký pokoj, ve kterém nakonec spí jen Matyáš, ostatní ložnice jsou po dvou postelích.
Rodina která guesthouse provozuje je skutečně početná. Hlavou rodiny je Maizer Qaldani, chlapík ve svých zhruba 55 letech, ale trochu strhaný životem. Jeho manželka vede kuchyň a stará se aby tu turisté měli co do úst. Rovněž tu žije jeho otec a paní, která věkem bude spíš jeho babička než maminka. Též je jeho syn a dvě holky jeho věku, jedna asi bude manželka syna, druhá nejspíš dcera. A k tomu několik dětí ve věku od několika měsíců do několika let. Pokud jsme tedy někoho špatně neodhadli, žije tu dohromady pět generací.
Po sprše se vyvalíme ven na zahradu, kde ve stínu stromů sedíme na lavičce u stolu a za to odpoledně zvládneme vypít dva litry piva na osobu. Paní domu nám k tomu na zobání donese ošatku vlastního domácího chleba, sýr, sůl. Někteří tu chvíli využijí k psaní deníků, jiní se dospí, jiní si čtou knížku v houpací síti. Kromě nás je tu ubytovaný mladý manželský pár z Quebecu, se kterými se zakecáme až do večeře.
Celé odpoledne krásně svítí sluníčko a tak si nakážeme, že bychom večeři rádi venku na zahradě. Pán domu se ale podívá na oblohu a Richardovi vyjádří obavu, že by mohlo pršet. Richard se pídí po detailech “víte jistě že bude pršet?”, na což mu pán domu odpoví že to vědět jistě nemůže, protože není bůh. Richard má dneska náladu provokatér a tak mu odpoví, že sám je lepší než bůh a vytáhne mobil, kde začne hledat předpověď počasí. Ani podle norských meteorologů ale není jisté zda pršet bude nebo ne a tak Richard sklopí uši.
Večeře je obdobná té včerejší, ale dnes skutečně nemáme nouzi a najíme se do syta. Kromě brambor, lilku, khachapuri a chleba máme dnes i sladkou rýži s rozinkami a jablky. Dlouho do noci popíjíme pivo a domácí čaču a hrajeme šarády.
Den 13: Chvabiani — Mestia
Celou noc spím s otevřeným oknem a tak mne ráno vzbudí kroky na chodbě. Abych to uvedl na pravou míru — můj pokoj má trochu netradičně okno do chodby. Už od šesti se na chodbě tvoří fronta na záchod a to převážně protože záchod pořádně nesplachuje a každý tak splachuje šestkrát až sedmkrát než se mu zdá, že je to vhodné návštěvy někoho dalšího.
K snídani se podávají vejce natvrdo, domácí jogurt (hodně tekutý), okurky, rajčata, domácí chléb.
Pán domu nám vysvětlí, že včera byl jakýsi náboženský svátek, ale protože byla středa, slaví se až dnes. Jasně, chápeme, to dá rozum. Až později zjistíme, že Gruzínci (a potažmo všichni pravoslavní křesťané) drží ve středy a pátky půst, kdy nejedí maso, mléčné výrobky (včetně sýru na khachapuri, což musí být pro místní problém), vejce, alkohol a olivový olej. Protože se na tento náboženský svátek jedí speciální koláče se tvarohem (nebo spíš sladkou verzí místního sýra), nemohli by je ve středu věřící jíst a tak si svátek o den posunou. Ráno si tak prý zajdou do kostela, zbytek dopoledne budou doma jíst koláče a pak se celá vesnice sejde na sváteční oběd. Jeden koláček dostaneme ochutnat a div se o něj nepopereme.
Ríša s Jirkou a Johannou se vrací o dva dny dříve než ostatní a tak už se s námi loučí, syn pána domu je odveze autem do Mestie, odkud se hromadnou dopravou vrátí do Tbilisi. My ostatní před sebou máme poslední den treku do Mestie. Rozloučíme se s rodinou, vyfotíme se s pánem domu a načerpáme vodu na cestu.
Panu domácímu jsme padli do oka a tak nám nabídne, že nám zevnitř ukáže tradiční svanetský dům a kamennou věž. Věž má silné kamenné stěny a v nich prakticky žádná okna, jen tu a tam střílnu, kterou do tmavých prostor pronikají úzké paprsky světla. Po vstupu musíme stoupat po pofidérních dřevěných žebříkách z jednoho patra o druhého. Podlahy/stropy jsou kamenné a pořádně tlusté, zhruba půl metru, jednotlivá patra mají stropy vysoké přes dva a půl metru a pater je pět, takže když konečně dolezeme až nahoru, musíme být zhruba v patnáctimetrové výšce. Nahoře na věži už je hodně světlo, jednak kvůli kamenným oknům, druhak kvůli děravé střeše, kterou se pan domácí chystá příští víkend opravit. Mimochodem, prý podle místních zákonů smí být střecha na věži buďto kamenná nebo dřevěná. Protože je ve střeše díra, je možné si stoupnout na žebřík a podívat se ven ze střechy. Výhled je velkolepý.
Tradiční svanetský dům (“svanski stari dom” říká pan domácí) je hned vedle věže a není o nic méně zajímavý, ale je v hrozném stavu. Zdi jsou pořádně tlusté kamenné a opět v nich nejsou žádná pořádná okna, takže vevnitř je celkem tma. V hlavní síni jsou krásné vyřezávané dřevěné patrové chlívky pro dobytek a drůbež, pec, trůn stařešiny rodu, stůl a další záležitosti. Rodina prý čítala dvacet až třicet členů a ti všichni přebývali společně. V další místnosti potom vidíme pět obrovských kádí, ve kterých prý uchovávali mouku na celou zimu.
Po prohlídce se s námi pán domu rozloučí a ukáže nám cestu z vesnice, kde můžeme přejít přes řeku po bezpečné lávce. Dalších několik hodin strávíme pochodem, nejdříve podél řeky, poté do kopce a nakonec sestupem do údolí přímo do města Mestie.
Zde se v centru ubytujeme v guesthousu, který jsme si už dávno zarezervovali přes internet. Protože i dnes bylo hrozné horko, jsme všichni splavení a tak se sprchujeme jako o závod. Během čekání na sprchu si někteří z nás dávají k svačině čínskou nudlovou polévku, aby ji snad nemuseli vozit zpátky domů. Stejně jako všude jinde v Gruzii, i tady jsou z nám neznámého důvodu prohozené kohoutky s teplou a studenou vodou — kohoutek s modrou barvou ovládá vodu teplou a ten červený naopak studenou.
Poté co se zabydlíme, vyrazíme do města, kde zapadneme do (podle internetu) nejlepší restaurace ve městě — SunSeti. Je tu celkem narváno, což je dobré znamení, ale musíme chvilku počkat na stůl na zahrádce. Nakonec se dočkáme a nelitujeme. K večeři si dáme adjabsandal, salát z lilku a vlašských ořechů, grilované telecí i jehněčí, pelmeně, chleba a adjiku.
Po návratu na hostel se strhne hrozná bouřka, ale my jsme tak unavení, že hraní šarád nevydržíme ani půl hodiny a jdeme spát. Postele jsou z nějakého důvodu hrozně krátké, něco pod dva metry k tomu mají dřevěná čela na obou stranách, takže se nemůžu pořádně natáhnout aniž bych si temeno hlavy opíral o čelo postele, což není moc příjemné. Povlečení na peřiny, stejně jako všechna ostatní, která vidíme pověšená u domů, mají jednu zvláštnost — nemají otvor na spodní hraně povlečení, nýbrž velkou čtvercovou díru přímo uprostřed vrchní strany povlečení. Proč tomu tak je jsme nezjistili, každopádně to je zajímavý příklad nekonvergentního vývoje ložního prádla.
Den 14: Mestia — Zugdidi
Podle popisu na internetu měla být v našem guesthousu k dispozici kuchyňka, tou je zřejmě míněna varná konvice na chodbě. K snídani si tak vaříme další čínské nudlové polévky. Protože si chceme udělat kratší výlet po okolí než Mestii nadobro opustíme, paní domu nám dovolí si tu nechat věci až do odpoledne a pak nám domluví maršrutku na výlet i na cestu do Zugdidi.
V devět na nás čeká před guesthousem další z místních terénních Transitů. Jede nás osm plus dva řidiči, ale po cestě se jim nějak podaří nabrat dalších sedm stopařů z Japonska, Turecka a Švýcarska, a stále se do toho auta vejdeme. Za půl hodiny jízdy ujedeme asi devět kilometrů místy kde se právě staví silnice a nakonec staneme v místech kde silnice bude zřejmě končit.
Odtud musíme dál pěšky lesem a pak údolím podél divoké horské řeky až k čelu ledovce. Protože mi je v zádech nějaký turecký důchodce, který zřejmě zapnul turbo, nasadím pěkné tempo a za tři čtvrtě hodiny jsme s Kryštofem u ledovce. Zbytek výpravy dorazí do další čtvrt hodiny, s výjimkou Matyáše, který asi omylem následoval turbodůchodce a skončil daleko výše v údolí nad ledovcem. Nakonec se v pořádku najde a tak máme nulové ztráty.
Čelo ledovce je věc moc zajímavá, ale nebezpečná. Ledovec při cestě dolů údolím tlačí do bočních morén, ze kterých na ledovec odpadává kamení, které pak zase odpadává z čela ledovce, tak jak čelo pomalu taje. Dolu pod čelo tak padají kameny všech velikostí, od stěrku po metrové balvany. Zpod ledovce vytéká řeka a u čela tak tvoří jeskyni. Všechno si vyfotíme a držíme si bezpečnou vzdálenost, protože neustále něco padá a trhá. Rodinka odkudsi z Asie ale nemá takový pud sebezáchovy a stoupá si přímo pod čelo a pak utíká před padajícím kamením. Otec rodiny to celé posune na novou úroveň tím, že vyleze na ledovec a snaží se dolů převrhnout obrovský balvan. To se mu naštěstí nepodaří.
Po návratu do vesnice si zajdeme na oběd a opět se přežereme. Tentokrát v restauraci Laila, kde sice nejsou tak příjemní jako včera a saláty stojí za prd, ale zato ochutnáme další místní specialitu — ojachuri. To jsou kousky vepřového opékaného s cibulí a bramborami a chutnají báječně.
Po návratu z oběda se naposledy osprchujeme, zabalíme a opustíme guesthouse a domluvená maršrutka nás veze směrem do Zugdidi. Po cestě horami však oknem do auta vletí splašená vosa a vši rychlostí vletí Kryštofovi do kraťasů, kde ho štípne do zadku. Řidičovi vysvětlíme, že potřebujeme akutně zastavit a on zastaví, ale zvědavě zjišťuje proč. Když zjistí co nás trápí, hlasitě se směje.
V Zugdidi odložíme batohy na nádraží v úschovně (s výjimkou Dominika, který úschovnám nevěří). Máme několik hodin do odjezdu nočního vlaku a jelikož mají všichni hlad a někteří trvají na návštěvě McDonaldu, najíme se tam. Na místní poměry musí být extra drahý a kvalitou jídla to není nic moc. Druhou večeři si pak dáme v místní nejvíc nóbl restauraci, Diarone, kam nás nejdřív nechtějí pustit kvůli Dominikově batohu. Nechápu jak do sebe někdo může narvat další večeři, takže si jen dávám salát a pozoruji jak se ostatní ládují kebabem.
Třetí večeři naštěstí už nechce nikdo a tam se pomalu vracíme na nádraží. Po cestě si koupíme víno, aby nám noční cesta vlakem rychle utekla. Ve vlaku je neuvěřitelné vedro a v lůžkovém kupé se nedají otevírat okna. Stojíme tedy všichni na chodbě a vykláníme obličeje z otevřených okének tam. Pak strojvedoucí zapne klimatizaci, ale ta funguje pouze mezi stanicemi a pouze pokud jsou dveře do kupé zavřené.
Kupé tak zavřeme a pak nepříjemnou cestou zjistíme, že kupé se dá odemknout pouze zevnitř a my jsme všichni venku. Při odemykání nám průvodčí sdělí, že ve vlaku je zakázáno pít a vzhledem k tomu, že to tady stále obchází policajt, se ten zákaz rozhodneme dodržet. Když jdeme kolem půlnoci spát je v kupé už snesitelně, ale stále teplo, takže se ani ničím nepřikrýváme.
Den 15: Tbilisi — David Gareja — Tbilisi
K ránu se probudím zimou a protože nemám nic na přikrytí, hodím přes sebe matraci a dál spím jen tak na koženkové sedačce. Ve čtvrt na sedm nás průvodčí vzbudí a v půl sedmé vystupujeme na hlavním nádraží. Odtud se vydáme metrem na stanici Avlabari, kde vystoupíme a pěšky to dojdeme dolů do parku u spodní stanice lanovky, kde posnídáme v trávě a čekáme až bude osm ráno a budeme se smět ubytovat v našem oblíbeném AirBnb.
Po ubytování si dáme rychlou sprchu a pak se autobusem vydáváme na autobusové nádraží Ortačala. Tady se pokoušíme domluvit si dopravu do místa, které sluje David Gareja. První taxikář se nás jasně snaží oškubat ale vloží se mu do toho druhý, který je ochotný přistoupit na nižší cenu, což se tomu prvnímu nelíbí a chvíli to vypadá, že se na ulici porvou. Nakonec se domluvíme, že v šesti lidech za cestu tam a zpátky a čekání při prohlídce zaplatíme 140 Lari. Na místě si najdeme za 30 Lari průvodce, který nás dvě hodiny provází a lámanou angličtinou vše vysvětluje.
David Gareja, klášterní komplex pojmenovaný po jeho zakladateli, svatém Davidovi z Gareji, leží na jihu Gruzie na samotných hranicích s Azerbajdžánem (části komplexu jsou na Azerbajdžánské straně hranice) a za dobrého počasí je z vrcholku kopců vidět až do Arménie. Rozesetých v poušti po kopcích a skalách tu u sebe stojí 25 klášterů založených mezi 6. a 9. stoletím svatým Davidem a jeho následovníky.
Proč si vybral tohle místo je mi záhadou, dnes je tu asi čtyřicet stupňů a neskutečné sucho a v podstatě tu na holých skalách nic moc neroste, takže tu není moc stínu. Mezi skalami jsou občas nižší stromy a keře, ale na obživu to není nic moc a samotný svatý David měl prý na začátku problémy najít si potravu a tak se musil uchýlit k různým šílenostem, včetně dojení srnek (což je i vyobrazeno na jedné z fresek v jeskyních). Později měli prý mniši v údolí farmy, kde pěstovali zeleninu a našlo se i pár ovocných stromů. Počítám, že součástí jídelníčku mohly být i ještěrky, kterých je tu požehnaně.
Mniši tu žili hodně asketicky a jejich příbytky byly v podstatě jen jeskyně vyhloubené do skály. Pár jich tu ještě dnes bydlí, takže si příbytky nemůžeme prohlédnout, ale prý v nich není nábytek a spí se jen tak na zemi. V létě je to asi snesitelné, ale v zimě, kdy tu občas padá sníh, to asi není nic moc.
Protože voda je v poušti vzácná, byly ve všech skalách vyhloubeny kanálky, které stékající dešťovou vodu sváděly do podzemních nádržích ve skalách, kde se uchovávala pro další potřebu. Kromě vody mniši pili i víno, které je v gruzínské kultuře nadmíru důležité, jak průvodce vysvětluje “mniši sice byli asketi, ale byli i Gruzínci, a Gruzínci pijí víno, mnich, nemnich”.
Kromě nepřízně počasí trápily kláštery další externí vlivy. V roce 1265 je zdecimovala mongolská armáda. Po obnovení klášterů Gruzínci sem v roce 1615 vtrhla perská armáda a na velikonoce zmasakrovala šest tisíc mnichů, kteří se hromadně modlili. I poté byly kláštery pomalu obnoveny. V roce 1921 kdy bolševici násilně převzali moc byly kláštery opět uzavřeny a vylidněny. Během sovětské války v Afgánistánu (tedy od konce sedmdesátých let) si tu sovětská armáda udělala střelnici pro tanky a děla a dost to tady zpustošili. Na freskách ze šestého století jsou vyryté nápisy arabsky, arménsky, rusky, i gruzínsky, mezi všemi abecedami chybí snad jen latinka. Po pádu sovětského svazu byly kláštery obnoveny, ale protože sověti před rozpadem překreslili hranice, část jich najednou byla v Azerbajdžánu a ten k nim čas od času zamezuje přístup.
Někdy za dob sovětů tu byla vybudována jednokolejka, která ale prý nikdy nebyla v provozu a jediné co tu po zní zbylo je kolej, která se táhne serpentinami do kopce, pak přes zlom a podél skály na druhé straně. Jediná kolej je vyvýšena na tyčích asi v metrové výšce nad terénem a tak se dá alespoň používat jako zábradlí při cestě do kopce.
Poté co nás průvodce protáhne po všech jeskyních, kaplích, kostelích, prefektářích a skladech, ukáže nám i svůj oblíbený strom, kde ochutnáme špendlíky a pak nás nechá uhasit žízeň svěcenou vodou z posvěcené podzemní nádrže. Prohlídka po dvou hodinách končí v obchodě se suvenýry, kde od mnicha koupíme místní víno.
Cesta zpět nám celkem rychle ubíhá, protože z nás většina pospává. Jenom Dominik, který sedí vedle řidiče si s ním povídá. Taxikář jako každý správný šmelinář zjišťuje jak na nás ještě vydělat a tak se ptá, kam jedeme zítra jestli nás někam bude moct svézt. Za cestu na letiště si řekl 40 Lari, ale když zjistil, že chceme jet v půl čtvrté ráno, bude nás sedm a každý z nás bude mít velký batoh, tak přitvrdil a chce 50 Lari. Když mu řekneme, že ještě před chvílí byl ochoten jet za 40, tak nám řekne, že to nemá zapotřebí “řídím jako Schumacher, jsem taxi specialista, řidič profesionál, po mně nikdo nemůže chtít jezdit za 40”. Přistoupíme tedy na jeho hru a odsouhlasíme 50 s tím, že dnes nás hodí až domů ať mu ukážeme kde nás v noci nabere. Tím ušetříme 10 Lari za taxík, který bychom jinak museli vzít z nádraží domů.
Taxikář chválí, že jsme si koupili místní červené víno (prý víno králů a s oblibou ho rád pil Stalin), ale prý by nám sehnal to samé ale lepší a levnější. Pak Dominikovi vysvětluje které gruzínské koňaky jsou nejlepší.
Asi třicet kilometrů před Tbilisi jsme píchli a řidič tvrdí, že za to můžu já, protože jsem moc těžkej (prasklo kolo nad kterým sedím já). Opraveno je za deset minut a pokračujeme dále. V Tbilisi nám po cestě ukáže sídlo prezidentka, protože “když exkurze, tak exkurze”. Když nás odveze domů a loučí se, odkudsi z kufru vytáhne malou lahev své domácí pálenky, kterou nám věnuje jako dárek.
Na večeři jdeme klasicky do krčmy Rača, kde jsme byli už třikrát. I dnes si dáme šašlik, já k tomu přidám abchazuru, jiní si dávají kebab. Ani napotřetí nás to tady neomrzelo, ale stále je tu hrozný vzduch a v parné dni se tu nedobře dýchá, obzvlášť protože se v celém lokále válí výpary z knedlíčků khinkali.
Den 16: Tbilisi — Praha
S velkou nelibostí ve tři vstaneme, dobalíme pár posledních věcí a na půl třetí vyrážíme dolů na náměstí, kde na nás čeká náš domluvený taxikář od včera. Cestu na letiště zvládne rychle a bez komplikací a ve čtyři jsme tedy už u odletové haly.
Z nějakého důvodu je první bezpečnostní kontrola už při vstupu do odletové haly, čímž se tu samozřejmě vytvoří fronta. Přes kontrolu jdeme i s batohy, takže se nám podaří projít i s lahvemi koňaku, vodou, ovocem i noži. Jeden ze strážníků sice udělá chabý pokus Matyášův nůž nechat, ale neprojde mu to.
Protože Johaně po cestě domů ztratili zavazadlo, rozhodneme se nic nenechat náhodě a všichni si to nejcennější bereme s sebou do letadla. Já tak letím v pohorkách a mám u sebe oba telefony, powerbanku, obě peněženky a tak dále. Všechny věci od jednotlivých stanů též vždy sbalíme do jednotlivých batohů, protože ztratit část stanu je stejné jako ho ztratit celý a takhle minimalizujeme počet batohů ve kterých části jsou. Cesta přes Kyjev ale proběhne v pohodě a nic se neztratí.
O to větší drama mě ale čeká na Ruzyni, kde mě nechce pustit samoobslužný rám pro pasovou kontrolu a musím si vystát hodinovou frontu na přepážku, kde stojí všechny rodiny s dětmi, které ten den přiletěly z Egypta kde den předtím došlo k teroristickému útoku. Když konečně projdu pasovou kontrolou a dostanu svoje zavazadlo, zastaví mě celník a je zvědavý jestli si vezu koňak. Nakonec moje zavazadlo projede rentgenem. Pak mne policie vyžene ven z budovy terminálu, protože ji z bezpečnostních důvodů vyklízejí a prohledávají.
